LOMBOK - výstup na sopku Rinjani

   Na ostrov Lombok jsme se dostali cestou z provincie Papua. Středu 3.3.2004 začínáme vydatnou snídaní, kde nechybí včerejší maso z tuňáka, koblihy ani banány. Trávíme poslední den na ostrově Biak. Mírný konflikt o ceně hotelu je zažehnán a směřujeme koupit letenky na západ. Ty již nejdou rezervovat, ale prý máme jet rovnou na letiště. Tam je sice trošku problém s nalezením někoho, kdo by nám letenku prodal, ale nakonec vše dobře dopadá a my můžeme nastoupit za 886 000 do letadla směr Makasar, kde dáváme druhou snídani.

 

V Makasaru, kde jsme někdy po polední,  hned po příletu zjišťujeme přesun lodí do Surabayi, ale nějak nic nejede, a tak hned kupujeme letenku tamtéž ještě na dnešní večer.Už v nás totiž vzhledem k časové úspoře uzrála myšlenka pokusit se navštívit ostrov Siberut. Na Biaku jsem už sháněl nějaké knihnkupectví, kde by se daly sehnat nějaké informace, ale marně. Leccos jsem o Siberutu věděl, ale nepočítal jsem, že bychom to mohli stihnout, a tak jsem nebyl dostatečně informačně připraven. Alespoň jsem emailově zaurgoval moje kamarády, aby mi poslali nějaké info mailem. Surfovat v těchto končinách po netu je totiž nereálné, někdy je výkon i odeslat jeden email, či si přečíst novou poštu. Ještě před tím, ale Petr chce vidět i nějakou sopku, a tak se rozhodjeme pro malou zajíždku na Lombok.

 

Na konec tedy s letenkou za 204 000 do Surabayi od Bouraqu vyrážíme do ulic Makasaru neboli Ujung Pandangu, hlavního města Celebesu neboli Sulawesi. Sotva však vyjdeme před letištní halu, vidíme vládní kolonu limuzín a za okýnkem jedné z nich mávající prezidentku Megawati. Samotné město není nic moc. Naskakujeme na nějaké bemo zhruba směrem na přístav. Orientaci poměrně zvládáme, ale i tak nám to bemem trvá do přístavu asi hodinu. Petr si poznamenal, že to vypadá, že tohle město spíše bourají než staví. V přístavu to vypadá, že bují zřejmě rušný noční život. Je tu spousta náleven, bohužel ale je vše ještě zavřeno, neboť je příliš brzo. Nakonec přeci jen dáváme v jednom baru relativné levné pivo Anker. Večer to tu mohlo být zajímavé pobýt s námořníky. Okukujeme lodě, ale pak už musíme spěchat zase na letiště, odkud po deváté večer odlétáme.

 

Vzhledem k tomu, že odlétáme až skoro v deset večer, do Surabayi dorážíme po jedenácté. Ztěží se dostáváme z letiště na autobusák a tam chytáme zdá se poslední dnešní bus směr východ, konkrétně až na Bali do Denpasaru. Stál 95 000 rupií. V 5:00 trajektíme na Bali. Moc si tento úsek cesty nevybavuji, a tak je asi pravda to, co právě opisuji z Petrova deníku, tedy že jsem se cestou slušně vyspal. No, ostatně to rád slyším, aspoň budu fit na další část cesty.

 

Bali se jeví turisticky, ale věřím, že i přesto může být krásné na něm strávit nějaký ten čas. My si ho ale schováváme až na naši další návštěvu Indonesie. Stejně jako svět i samotnou Indonesii bereme tak nějak od zadu. Cena 85 000 za bus do Mataramu se nám zdá moc,a tak jedeme s pár místními dodávkou s nějakým přestárlým indoneským hípísákem za 30 000 do Padangbai, odkud jede trajekt na Lombok. Tím odplouváe asi v 15 hodin a stojí 15 000. Cesta rajektem trvá relativně krátkou dobu, avšak parking v přístavu se kormidelníkovi nějak nedaří, snad až na potřetí ten vehikl přiráží k molu podle svých představ. Za 20 000 pak dodávkou, tedy bemem, míříme do centra Mataramu.

 

Ubytko seženeme poměrně záhy – v kvalitě luxusní a ceně minimální. Poměr výkon cena je oproti Papui asi 50ti násobný. Teprve nyní poznáváme, jak levná Indonesie skutečně může být, když se turista vybodne na nejzajímavější její periferní části. Warungy na setmělé hlavní třídě Mataramu nám pak poskytují večeři. Kupujeme celé kuře včetně hlavičky,obsahem masa jest však rovno českému křidýlku. Pivkem ho splachujeme, mňam.

 

  

 

Po delší době se probouzíme v něčem, co lze nazvat postelí a ejhle, je tu snídaně a v ceně – bagus! Jaké to asi je na Bali? Městským bemem se dopravujeme na meziměstské bemo. Kupuji si na cestu rambutan – ten fakt můžu – a v poloze skrčence se vydávám spolu s dalšími skrčenci v nacvakaném bemu směr Bayan. Už cestou podél silnice vidíme první makaky šedé. V Bayanu se občerstvujem a čekáme na další místní bemo do Senaru, kde začíná pěšina k vrcholu našeho cíle, sopky Rinjani.

 

 

Cesta k vrcholu začíná jakousi chatou. Zde se nám snaží vnutit vše od ubytování až po takovou zbytečnost jako jsou nosiči. Prý tu je i nějaká češka, ale zrovna odjela na pláž do Gigi. Vyrážíme tedy na tůru. Za 45 minut jsem na konci vesnice u vstupu do národního parku. Platíme 25 000 per osoba a jsme ofiko vpuštěni šlapat vzhůru.

 

Zřetelná a snadná stezka se vine vzhůru lesem, v porovnání s Papuou je to ukrutná pohoda. A to ještě cestou vidíme opice - makaky šedé, žáby a ještěrky. V šest hodin večer narážíme na pondok ve zhruba 1500 m.n.m. a  rozhodujeme se zde přenocovat. Ejhle, přeci jen v něčem Lombok trumfnul Papuu – v mysli kámen, leč v botě je pijavice. Zbavuji se parazita, večeříme a za tmy uleháme.

 

V sobotu ráno vše odvazujeme – bezpečnostní opatření proti eventuálním nenechavým opicím – vaříme a v 8:30 už zase stoupáme do kopce. Stezka je pořád výborná, prošlapaná tísici turistů před námi. Opice nám ale mizí, sotva je zahlídneme. Les řídne, ustupuje, zůstává jen tráva a sem tam strom. Stoupáme asi dvojnásobnou rychlostí oproti průvodci. Brzy jsme proto nahraně kráteru vyplněného zelenkavým jezerem.

 

 

Výhledy jsou opravdu krásné. Z jezera trčí menší pravidelný sopečný kužel, ale nad ním nad jezerem je teprve hlavní méně pravidelný vrchol. Fotíme tu jednu straší samotářskou opici na zeleném jezerním pozadí. Nakonec nám předvádí krásný skok. Zřejmě nám chce naznačit, že ještě nepatří do starého železa, i když srst má už značně vypelichanou.

 

 

 Scházíme ke břehu jezera. Potkáváme zde místní rybáře z vesnic pod Rinjani. Loví tu kapry, které si tu chovají. Zkoušíme to taky, leč nejsme tak úspěšní jako oni.  A tak nakonec dva kapříky kupujeme od místních. Mají je na provázku ve vodě uvázaný ke kůlu za propíchlou hřbetní ploutev. Balíme ryby do báglu a šlapeme dál.

 

 

Od jezera pak šlapeme stále vzhůru až tam kde končí vegetace a začíná jen kamení. Cestou se Petrovi trochu vzdaluji, jak se právě při přepisu cestopisu dovídám, měl hlad a proto mu to moc nešlapalo. Já jsem prý ujídal musli tyčinky a proto jsem byl fit. Na zlomu, úzkém hřebínku kousek před naším dnešním nocovištěm, oba nezávisle na sobě pozorujeme zajímavý jev, kdy paprsky zapadajícího slunce se na hřebeni lámou a na protilehlém území zaplněném mraky tvoří stín našich postav a kolem něj kruhovou duhu. Velmi zajímavé.

 

 

Na vhodném místě u posledních stromů schovaných v proláklině stavíme stan. Nedaleko je poslední voda a je zde také možnost posledního dřeva. Petr se ujímá přípravy zakoupených kaprů, koneckonců je to jeho obor. Lejeme do sebe čaj a poté vynikajícně připravené ryby. Nevím jestli jsem někdy jedl lépe připraveného kapra než naproutku nad žhavými uhlíky ve výšce nějakých 2800 m.n.m. těsně pod vrcholovými partiemi sopky Rinjani. Tyto hody korunujeme rybí polívkou z jiker a mlíčí zahuštěnou jáhlami, bomba. Měsíc šajní jak pominutej, když spokojeně uleháme do našich spacáků.

 

 

Nedělní ráno odstartováváme fotografováním východu slunce ze stanu. Nádhera, zatímco my už máme den, pod námi mu brání ještě oceán mraků, z něhož vrchol Rinjani trčí stejně jako ostrov Lombok ze skutečného oceánu.

 

 

Rozhodujeme se nechat stany stát a poté jen tak na lehko po polívkové snídani začínáme stoupat k vrcholu. Místo, kde jsme spali, bylo poslední se vzrostlejší vegetací. O pár kroků výš už vegetace není prakticky žádná.

 

 

 

Je to samá drť  a suť. Dva kroky vpřed = jeden vzad. Prostě klasická v té nejsyrovější podobě sopka. Petr se mi nějak vzdálil, tentokrát zřejmě ani musli tyčky nepomohly J. Ještě že počásko je hezký. Na vrchol dorážím o něco později než Petr, který se jal opalovati se a dokonce snad z nudy dopisovat deník. Že bych se tak flákal?

 

 

Z vrcholu toho moc vidět není, a tak alespoň fotíme sebe. Prostě vrcholové foto. Zůstáváme nahoře na hoře asi půl hodiny, ale výhledy skrze šedavý opar na okolní moře se nám neodkryly. Ze  3726 m.n.m. dolů to jde jak po másle. Chvílema si připadám jak na lyžích. Zastavuju jen abych vyklepal šutry z bot. Za hoďku jsme u stanu.

 

 

Začíná lijavec. V předsíňce stanu si děláme polívku. V 16,30 přestává pršet, ale je jasný, že k sestupu se už nemůžeme vydat. Nocujeme tedy opětna tom samém místě. V noci zase furt prší. Naštěstí ráno ustává. Balíme, včetně mokrého stanu. V 8 vyrážíme z kopce východním směrem, tedy jinou než výstupovou cestou. Cestou potkáváme rybáře jak stoupají hore ve vietnamkách. V jednu hodinu pak potkáváme skupinku studentů z Jakarty. Pokecáme, vyfotíme nějaký opice a jdeme dál. Les mizí a blížíme se k nějakým skleníkům.

 

 

Do Sembalun , cíle naší sestupové cesty dorážíme už na korbě nákladáku. Minibus do Mataramu chytáme hnedle, i když s námi ještě hodinu objíždí vesnici a nabírá pasažéry. Zřejmě je plno až když stroj pro 18 pasažérů je zaplněn 29ti lidmi. Zpět tedy jedeme jižní cestou, zatímco sem jsme dojeli cestou severní. Vedle Petra cestou zvrací nějaký místňák, takže Petr má o zážitek víc než já .-)

 

  

 

V Mataramu pak bydlíme tam co před naším výletem. Jdeme do města naplnit břícha, popít pivko a zařídit, co je třeba.  Rezervujeme si letenku do Surabayi. Petra zaujal krám vše za 5000 rupií. Našel tam několik dárků, co dostalo jeho příbuzenstvo k vánocům od jeho táty J Já zkoumal VCD, hudbu musím dovézt odevšad. Hlad zaháníme martabou. V místní sámošce si nastrkáme pivka do mrazáku, kde překáží nějaký mražený poraviny, a jdeme se zatím do naproti stojícího warungu napapat. Pak jdeme koupit naše chlazený pivka. Večer v našem Losmenu Astri hezky v křesílkách dáváme ještě závěrečný pivko, kopi susu, kretek a prostě relaxujeme.

 

 

Ráno zase snídaně v ceně, už si na to zvykáme. V poledne nám to letí. Cestou na bemo na ulici nějací týpci stahujou kaloně jedlýho. Je to netopýr jak kráva, má rozpětí skoro jak já. Na letišti mě odchytává polda. Vidí, že mám v karimatce zabalenou mušli. Je to Nautilus Pompilius, ale já to ještě nevím, co že to vlastně je. Neokecám to. Zkouším vše. Je to jedna ze dvou mušlí, který jsem se rozhodl táhnout až do Prahy a to jsem jich mohl mít mraky a fakt zajímavejch. Znovu se vracím vyjednávat. Nic jsem nezmohl, spíš mi vysvětlují, že mi hrozí skoro vězení. Ukazují, že živočich je na seznamu CITES. Ale já dostal jen ulitu z mrtvoly živočicha, nevadí. Nevadí ani, že ji vyplavilo moře. Prostě mi to berou a mam bejt rád, že jsem rád. Ani argument, že vezu mušli jen v rámci Indonesie, na ně neplatí. Kolem mě se ještě nachomejtl jeden týpek, co se nabídl, že mi mušli dopraví v rámci Indonesie kam chci, ale nevěděl jsem, kde vlastně kdy budu, a tak jsem jeho služeb nemohl využít, i kdybych chtěl. Až v Praze jsem zjistil, že šlo o velmi velkou ulitu jediného dnes žijícího ulitnatého hlavonožce. Se zpožděním skoro hodinu a půl se vznášíme do vzduchu směr Surabaya. To už je ale zase jiné vyprávění.           

                                                                                                                                                                    michal